Cestování dětem přináší nové zážitky a zkušenosti, zároveň pro ně ale může představovat i určitou zátěž. Změna režimu, jiné klima, časový posun nebo pobyt ve vyšší nadmořské výšce mohou být pro děti náročnější než pro dospělé. Proto je vhodné plánovat cestu s ohledem na jejich věk, zdravotní stav, běžný režim a schopnost adaptace.

Cesta a kinetóza

První komplikace se mohou objevit už během samotného přesunu. Děti bývají náchylnější ke kinetóze, tedy nevolnosti z pohybu, která může být doprovázena zvracením, bledostí, pocením nebo celkovou slabostí.

Pomoci mohou jednoduchá opatření: necestovat nalačno, ale zároveň se před cestou vyhnout těžkým jídlům, vybrat místo po směru jízdy, dívat se spíše do dálky nebo na horizont, nečíst a nesledovat dlouho obrazovku. Vhodný je také dostatečný přísun čerstvého vzduchu a pravidelné přestávky. 

Při delších cestách hromadnou dopravou, letadlem nebo autobusem je dobré počítat také s pobytem v klimatizovaném prostředí a s vyšší koncentrací lidí. To může zvyšovat riziko podráždění sliznic i přenosu respiračních infekcí. 

Zažívací potíže a cestovatelské průjmy

Častou komplikací dovolených jsou zažívací potíže. Myslet bychom na ně měli především při cestách do oblastí s teplým klimatem, nižším hygienickým standardem nebo horší dostupností bezpečné pitné vody.

Zdrojem infekce může být kontaminovaná voda, nedostatečné tepelně upravené potraviny, syrová zelenina a ovoce omyté závadnou vodou nebo kostky ledu. Pomoci může jednoduché pravidlo šesti „O“: 

• obchod — nakupovat potraviny a vodu z ověřených zdrojů
• originál — dávat přednost originálně balené vodě a potravinám
• otevřít — lahev nebo obal si otevřít sám
• oloupat — vybírat ovoce, které lze loupat
• omýt — pouze bezpečnou vodou
• ovařit — jíst jídlo, které je dostatečně tepelně upravené

Základem prevence cestovatelských průjmů je dodržování hygienických zásad. Před jídlem bychom si měli vždy umýt ruce, případně použít dezinfekční gel. V rizikových oblastech je vhodné pít balenou nebo jinak bezpečně upravenou vodu a používat ji i při čištění zubů. Pozor je dobré dát také na polykání vody při sprchování nebo při koupání v bazénu.

Jídlo je nejbezpečnější konzumovat dobře tepelně upravené a čerstvě připravené. Opatrnost je na místě u syrové zeleniny, nebalených potravin, ledu v nápojích, výrobků z nepasterizovaného mléka apod.

U dětí je při průjmu a zvracení důležité hlídat především dostatečný příjem tekutin a riziko dehydratace.

Slunce, teplo a pitný režim

Často cestujeme „za sluncem“. Zvláště u malých dětí je proto důležité myslet na dostatečný pitný režim, ochranu před přehřátím a prevenci spálení kůže.

Úpal i úžeh mohou dovolenou výrazně zkomplikovat. Samozřejmostí by měly být pokrývka hlavy, lehké vzdušné oblečení, pobyt ve stínu a vyhýbání se přímému slunci v nejteplejší části dne. Důležitou součástí výbavy jsou také opalovací přípravky s vysokým ochranným faktorem a ochranou proti UVA i UVB záření. U dětí se obecně doporučuje opalovací přípravky pravidelně obnovovat, zejména po koupání, pocení nebo otření ručníkem.

O úpalu, úžehu i ochraně před sluncem jsme již dříve psaly na našem blogu — před cestou není od věci si tyto informace připomenout.

Ochrana před komáry a dalším hmyzem

Při ochraně proti nemocem přenášeným komáry je zásadní chránit se před samotným poštípáním.

 Pomoci může vhodně zvolené ubytování, sítě v oknech a dveřích, případně moskytiéra nad dětskou postýlkou.

V některých destinacích mohou být užitečné také insekticidní přípravky určené do místností a samozřejmě repelenty. U nich je vždy nutné zkontrolovat, pro jakou věkovou skupinu je daný přípravek vhodný, proti jakému hmyzu působí a jak dlouho chrání. Pomoci může také nošení volného světlého oblečení s dlouhými rukávy a nohavicemi.

Co si zabalit do lékárničky?

Základ cestovní lékárničky tvoří pravidelně užívané léky — ideálně v dostatečném množství na celou dobu pobytu i s rezervou. Dále je vhodné přibalit dezinfekci a materiál k ošetření drobných ran, například náplasti, sterilní čtverce, obinadlo nebo pinzetu.

Hodit se mohou také léky proti alergii, bolesti a horečce, přípravky proti kinetóze a přípravky vhodné při průjmu. U dětí je užitečné mít s sebou sáčky pro přípravu orálního rehydratačního roztoku. Vhodné mohou být i přípravky ke zmírnění podráždění pokožky po slunění nebo po poštípání hmyzem.

Podrobnější popis cestovní lékárničky najdete v našem dřívějším článku.

Při cestování s dětmi je dobré myslet nejen na zážitky, ale také na prevenci zdravotních komplikací. Mnohým z nich lze předejít — vhodným plánováním, dodržováním preventivních opatření, správně vybavenou lékárničkou a v některých případech také očkováním.

Každá cesta i každý malý cestovatel jsou trochu jiní. Doporučení k očkování proto vždy závisí na konkrétní destinaci, délce a typu pobytu, věku dítěte i jeho zdravotním stavu. Protože se podmínky a doporučení mohou v čase měnit, je vhodné plán očkování před cestou konzultovat s lékařem nebo centrem cestovní medicíny. 

Zdroje:

Lžičař M. Cestovní medicína a prevence infekčních onemocnění. Farmacie pro praxi. 2014;10(1):24-25.
Maďar R. Cestovní medicína v praxi praktického lékaře. Med. praxi. 2026;23(2):82-84. doi: 10.36290/med.2026.016.
Kosina P, Rumlarová Š. Očkování dětí při cestě do rizikových zemí. Pediatr. praxi. 2025;26(3):172-175. doi: 10.36290/ped.2025.033.
Sedláček D, Koubová A, Váchalová J, Hofman S, Šín R. Cestování s dětmi. Pediatr. praxi. 2020;21(3):176-179. doi: 10.36290/ped.2020.036.
Schejbalová M. Specifika cestování dětí – rizika a možnosti prevence. Pediatr. praxi. 2014;15(3):131-133.
Trojánek M, Marešová V, Stejskal F. Zdravotní rizika cestování s dětmi: Očkování, antimalarická profylaxe, cestovatelský průjem a jiná infekční onemocnění. Pediatr. praxi. 2015;16(5):320-326.
Vašutová K, Vašut K. Zažívací potíže při cestování – jak se připravit a jak se s nimi vypořádat. Farmacie pro praxi . 2020;16(2):101-104. doi: 10.36290/lek.2020.017.
Vranová V. Co by měla obsahovat lékárnička první pomoci na cesty. Pediatr. praxi. 2023;24(2):124-126. doi: 10.36290/ped.2023.036.

https://www.vakciny.net/CIZINA/CLANKY_CM/akt_24_02.htm?accept_cookie=1

Zdravotní tipy na letní dovolenou 

The post Očkování na cesty – 4. část appeared first on Lékárnice maminky.

Cholera

Cholera je akutní střevní onemocnění způsobené toxinem bakterie Vibrio cholerae. Vyskytuje se především v oblastech s nižším hygienickým standardem a horší dostupností nezávadné pitné vody, například v některých zemích jižní Asie nebo Afriky.

Onemocnění se projevuje zejména vodnatým průjmem, nevolností a zvracením. Hlavní riziko představuje rychlá ztráta tekutin a následná dehydratace. K přenosu dochází především prostřednictvím kontaminované vody nebo potravin.

Očkování proti choleře se doporučuje zejména osobám s vyšším rizikem nákazy, například humanitárním pracovníkům nebo cestovatelům mířícím do oblastí s výskytem cholery. Očkování je však nutné doplnit základními preventivními opatřeními. Ta se týkají zejména bezpečné vody, potravin a hygieny. 

Dostupná je perorální vakcína proti choleře. Dětem od 2 do 6 let se podávají tři dávky, dětem od 6 let a dospělým dvě dávky. Dávky se podávají s odstupem nejméně jednoho týdne. Ochrana po očkování je časově omezená: u dětí od 2 do 6 let se při trvajícím riziku doporučuje přeočkování po 6 měsících, u starších dětí a dospělých po 2 letech. 

Břišní tyfus

Břišní tyfus je potenciálně závažné až život ohrožující infekční onemocnění. Původcem je bakterie Salmonella Typhi. Onemocnění se projevuje především horečkou, únavou a bolestmi hlavy. Objevit se mohou také nevolnost, bolest břicha, zažívací obtíže nebo vyrážka. 

Břišní tyfus se vyskytuje hlavně v oblastech s nižším hygienickým standardem a horší dostupností bezpečné pitné vody. Očkování představuje důležitou formu prevence, neposkytuje však stoprocentní ochranu. Proto je nutné dodržovat i další preventivní opatření, zejména dbát na hygienu rukou a konzumovat pouze bezpečnou pitnou vodu a potraviny.

Pozornost je potřeba věnovat nejen samotnému pití vody, ale také potravinám omytým kontaminovanou vodou, kostkám ledu nebo vodě používané k čištění zubů. 

K očkování lze využít například polysacharidovou vakcínu proti břišnímu tyfu. Je určena pro dospělé a děti od 2 let věku. Podává se v jedné dávce, a to alespoň 2 týdny před možnou expozicí. Ochrana po očkování trvá přibližně 3 roky. 

Vzteklina

Vzteklina bývá při cestování někdy opomíjena, u dětí však může být riziko kontaktu se zvířaty vyšší. Děti se mohou ke zvířatům přibližovat spontánně a nemusí správně vyhodnotit riziko.

Vzteklina je virové onemocnění postihující centrální nervový systém. Přenáší se slinami nakaženého savce, nejčastěji při pokousání, ale rizikové může být i poškrábání nebo kontakt slin se sliznicí či porušenou kůží — k nákaze může dojít například při pokousání kočkami, psy či opicemi.

Inkubační doba je velmi proměnlivá — může trvat od několika dnů až po několik měsíců, nejčastěji však několik týdnů. Po rozvoji příznaků může být vzteklina smrtelná, proto je při rizikovém poranění zásadní rychlé ošetření a odborné posouzení dalšího postupu. 

Preventivní očkování před cestou lze zvážit zejména při cestách do oblastí s výskytem vztekliny, při delším pobytu, pobytu mimo města, horší dostupnosti zdravotní péče nebo při zvýšeném riziku kontaktu se zvířaty. Očkování před expozicí se u běžného schématu podává ve třech dávkách ve dnech 0, 7 a 21 nebo 28. Očkovat lze od dvou měsíců věku Přeočkování se provádí dle konkrétních doporučení. 

I očkovaný člověk musí po rizikovém kontaktu se zvířetem vyhledat lékařskou pomoc. U osob dříve očkovaných proti vzteklině se po expozici obvykle podávají dvě dávky vakcíny ve dnech 0 a 3. U neočkovaných osob postexpoziční profylaxe zahrnuje důkladné vyčištění rány, podání imunoglobulinu proti vzteklině a sérii očkování — 4-5 dávek dávek dle daného schématu.

Důležité je také důkladné vymytí a ošetření rány. Podle typu poranění může lékař doplnit například očkování proti tetanu nebo antibiotickou léčbu k prevenci dalších infekcí. 

Očkování je pouze jednou z forem ochrany před infekčními onemocněními na cestách. Příště se podíváme na to, co dalšího můžeme udělat pro bezpečnější cestování. 

Každá cesta i každý malý cestovatel jsou trochu jiní. Doporučení k očkování proto vždy závisí na konkrétní destinaci, délce a typu pobytu, věku dítěte i jeho zdravotním stavu. Protože se podmínky a doporučení mohou v čase měnit, je vhodné plán očkování před cestou konzultovat s lékařem nebo centrem cestovní medicíny. 

Zdroje:

Petráš M. Očkování před cestou do zahraničí. Praktické lékárenství. 2007;3(4):160-165.

Lžičař M. Cestovní medicína a prevence infekčních onemocnění. Farmacie pro praxi. 2014;10(1):24-25.

Trojánek M, Marešová V, Stejskal F. Zdravotní rizika cestování s dětmi: Očkování, antimalarická profylaxe, cestovatelský průjem a jiná infekční onemocnění. Pediatr. praxi. 2015;16(5):320-326.

Maďar R. Cestovní medicína v praxi praktického lékaře. Med. praxi. 2026;23(2):82-84. doi: 10.36290/med.2026.016.

Kosina P, Rumlarová Š. Očkování dětí při cestě do rizikových zemí. Pediatr. praxi. 2025;26(3):172-175. doi: 10.36290/ped.2025.033.

Vašutová K, Vašut K. Zažívací potíže při cestování – jak se připravit a jak se s nimi vypořádat. Farmacie pro praxi. 2020;16(2):101-104. doi: 10.36290/lek.2020.017.

Schejbalová M. Specifika cestování dětí – rizika a možnosti prevence. Pediatr. praxi. 2014;15(3):131-133.

https://www.nzip.cz/clanek/32-ockovani-do-zahranici
https://szu.gov.cz/temata-zdravi-a-bezpecnosti/cestovni-medicina/ockovani-do-zahranici/ockovani-pri-cestach-do-zahranici/

https://khsstc.cz/ockovani-pri-cestach-do-zahranici/

https://www.vakcinace.eu/doporuceni-a-stanoviska/doporuceni-cvs-cls-jep-sil-cls-jep-a-sem-cls-jep-vzteklina-preexpozicni-a-postexpozicni-profylaxe-1

The post Očkování na cesty – 3. část appeared first on Lékárnice maminky.

Žlutá zimnice

Žlutá zimnice je závažné virové onemocnění způsobené virem z čeledi Flaviviridae. Přenášejí ho infikovaní komáři, zejména některé druhy rodu Aedes a Haemagogus. Virus cirkuluje mezi komáry, lidmi a primáty; konkrétní podoba přenosu se liší podle prostředí a epidemiologické situace. 

Onemocnění se obvykle projevuje horečkou, zimnicí, bolestmi hlavy, svalů a kloubů, nevolností nebo zvracením    . U části nemocných může po krátkém zlepšení nastoupit závažnější fáze onemocnění, při níž dochází k poškození jater, rozvoji žloutenky, krvácivým projevům a v nejtěžších případech až k selhání orgánů. Právě podle žloutenky získala nemoc svůj název. 

Očkování se provádí živou atenuovanou (oslabenou) vakcínou. Standardně je možné očkovat děti od devíti měsíců věku. U mladších dětí (ve věku 6-9 měsíců) lze očkování výjimečně zvážit, pokud je riziko nákazy vysoké a cestě se nelze vyhnout. Očkování musí být provedeno nejméně 10 dní před vstupem do země, která jej vyžaduje. Mezinárodní certifikát je platný od 10. dne po očkování.

Očkování proti žluté zimnici může být vyžadováno při cestách do některých zemí Afriky a Jižní Ameriky nebo při příjezdu z oblastí s rizikem výskytu žluté zimnice. Požadavky se mohou týkat i tranzitu nebo příjezdu ze zemí s rizikem přenosu. Očkování proti žluté zimnici je v některých zemích podmínkou vstupu a zapisuje se do mezinárodního očkovacího průkazu. 

V České republice se toto očkování provádí pouze na vybraných pracovištích. Jejich seznam lze najít na stránkách ministerstva zdravotnictví. Nutné je očkování zaznamenat do mezinárodního očkovacího průkazu.

Horečka dengue

V tropech a subtropech je rozšířené také další onemocnění přenášené komáry — horečka dengue. Jde o virové onemocnění způsobené čtyřmi různými sérotypy viru dengue. Přenašečem jsou především komáři rodu Aedes. 

Průběh onemocnění může být velmi různorodý. U části nakažených proběhne infekce bez příznaků nebo jen jako horečnaté onemocnění. Typickými projevy mohou být horečka, zimnice, únava, bolesti hlavy, kloubů a svalů, případně vyrážka. U těžkého průběhu se mohou objevit krvácivé projevy, pokles krevního tlaku případně orgánová postižení.

Po prodělání infekce vzniká imunita především proti sérotypu, který infekci způsobil. Opakovaná infekce jiným sérotypem může mít vyšší riziko těžkého průběhu. Jedním z vysvětlení je takzvaný antibody-dependent enhancement, tedy situace, kdy protilátky proti jednomu sérotypu nemusí proti jinému sérotypu chránit dostatečně a mohou za určitých okolností usnadnit vstup viru do buněk. 

K dispozici je také vakcína proti dengue. V Evropské unii je vakcína schválena pro děti, dospívající i dospělé od 4 let věku. Podává se ve dvou dávkách s odstupem 3 měsíců. Využití očkování je ale nutné vždy individuálně posoudit podle věku, zdravotního stavu, délky pobytu, destinace a rizika nákazy. U očkování proti dengue je navíc důležité zohlednit i to, zda člověk dengue v minulosti prodělal.

Japonská encefalitida

Japonská encefalitida je virové onemocnění přenášené komáry, zejména rodu Culex. Vyskytují se především v některých oblastech jihovýchodní a jižní Asie a v západním Pacifiku. Riziko nákazy závisí na konkrétní oblasti, ročním období, délce pobytu a typu aktivit. 

Toto virové onemocnění se může projevit vysokou teplotou a únavou, poruchou vědomí, třesem, křečemi, poruchami hybnosti nebo dalšími neurologickými příznaky. Průběh může být dlouhý, neurologické příznaky mohou přetrvávat.

Očkování se doporučuje zejména při delších pobytech v oblastech výskytu japonské encefalitidy, při pobytu na venkově, v zemědělských oblastech, v blízkosti rýžových polí nebo při cestách v období vyšší aktivity komárů. 

Očkovat je možné od dvou měsíců. U dětí od 2 měsíců do 3 let se používá poloviční dávka, od 3 let věku se podává stejná dávka jako dospělým. Vakcinace probíhá ve dvou dávkách s odstupem 28 dnů. Očkování by mělo být dokončeno před možnou expozicí viru (uvádí se alespoň týden před cestou). 

U osob, u nichž trvá nebo se opakuje riziko expozice, se podává také posilovací dávka. 

Malárie

Malárie je závažné parazitární onemocnění způsobené prvoky rodu Plasmodium. Přenášejí ji samičky komárů rodu Anopheles. Onemocnění se vyskytuje zejména v tropických a subtropických oblastech.

Očkování proti malárii je v současnosti určeno především pro malé děti žijící v oblastech s vysokým výskytem malárie.

Při cestách do rizikových oblastí je proto zásadní ochrana před poštípáním komáry a v některých případech také chemoprofylaxe, tedy preventivní užívání antimalarik. Ta se obvykle užívají před cestou, během pobytu a určitou dobu po návratu; konkrétní režim závisí na použitém přípravku, destinaci a individuálním riziku. O vhodných opatřeních je vždy vhodné poradit se v centru cestovní medicíny. 

Příště nás čeká cholera, břišní tyfus a vzteklina.

Každá cesta i každý malý cestovatel jsou trochu jiní. Doporučení k očkování proto vždy závisí na konkrétní destinaci, délce a typu pobytu, věku dítěte i jeho zdravotním stavu. Protože se podmínky a doporučení mohou v čase měnit, je vhodné plán očkování před cestou konzultovat s lékařem nebo centrem cestovní medicíny.

Zdroje:

Petráš M. Očkování před cestou do zahraničí. Praktické lékárenství. 2007;3(4):160-165.

Horáková D, Vlčková J. Očkování proti žluté zimnici. Med. praxi. 2010;7(11):406-407.

Velichová K, Medek K. Smůla z tropů – kazuistika horeček po návratu z tropů. Pediatr. praxi. 2024;25(4):236-240. doi: 10.36290/ped.2024.046.

Lžičař M. Cestovní medicína a prevence infekčních onemocnění. Farmacie pro praxi. 2014;10(1):24-25.

Trojánek M, Marešová V, Stejskal F. Zdravotní rizika cestování s dětmi: Očkování, antimalarická profylaxe, cestovatelský průjem a jiná infekční onemocnění. Pediatr. praxi. 2015;16(5):320-326.

Maďar R. Cestovní medicína v praxi praktického lékaře. Med. praxi. 2026;23(2):82-84. doi: 10.36290/med.2026.016.

Kosina P, Rumlarová Š. Očkování dětí při cestě do rizikových zemí. Pediatr. praxi. 2025;26(3):172-175. doi: 10.36290/ped.2025.033.

https://www.nzip.cz/clanek/32-ockovani-do-zahranici
https://szu.gov.cz/temata-zdravi-a-bezpecnosti/cestovni-medicina/ockovani-do-zahranici/ockovani-pri-cestach-do-zahranici/

https://khsstc.cz/ockovani-pri-cestach-do-zahranici/

https://www.vakciny.net/ockovani_proti_horecce_dengue

The post Očkování na cesty – 2. část appeared first on Lékárnice maminky.

Jak se připravit na cestu?

Na co se zaměřit, než vyrazíme do zahraničí? Před cestou je vhodné zhodnotit několik důležitých okolností a podle nich naplánovat přípravu z hlediska očkování i další prevence.

Základní otázkou je cílová destinace: kam vlastně jedeme nebo letíme? Nejde jen o konkrétní stát, ale také o to, zda se budeme pohybovat spíše ve městech, v přírodě, nebo na venkově. Důležitá je rovněž délka pobytu i plánované aktivity. Svou roli hraje také zvolená doprava, typ ubytování a způsob stravování.

Podstatné je i to, za jak dlouho odjíždíme. Na jaké roční období máme cestu naplánovanou? Jaké počasí bude v cílové destinaci panovat? A konečně: jaký je náš zdravotní stav? Trpíme nějakým chronickým onemocněním nebo alergiemi? Důležitým faktorem je věk, stav imunity, případné kontraindikace očkování, popř. těhotenství.

Odpovědi na tyto otázky nám pomohou ujasnit si, do jak rizikové oblasti se chystáme a jaké infekce se tam mohou vyskytovat — a to i s ohledem na roční období a sezónní epidemie. Důležité je také zjistit, zda lze do plánovaného termínu stihnout potřebná očkování a další přípravy.

Kam se obrátit?

Nejvhodnější je obrátit se na specializovaná pracoviště — například střediska očkování a cestovní medicíny. Tam s vámi mohou sestavit individuální očkovací plán na základě posouzení plánované cesty a rizika nákazy přenosnými onemocněními.

Kromě očkování poskytují tato pracoviště také informace o prevenci nemocí, proti kterým se očkovat nelze. Důležité je zahájit přípravu včas.

Jaká očkování jsou tedy na cesty vhodná?

Doporučená očkování se liší podle destinace a typu pobytu. V některých mohou být vyžadována také povinná očkování — typicky například očkování proti žluté zimnici nebo proti meningokokové meningitidě.

Která očkování se hodí každému cestovateli?

Před cestou je vhodné zkontrolovat, zda má dítě očkování odpovídající věku podle očkovacího kalendáře. U malých dětí se může řešit například počet již podaných dávek hexavakcíny nebo MMR vakcíny. V případě plánované cesty do rizikových oblastí lze některé vakcíny podat dříve oproti standardnímu schématu. Konkrétní postup je ale vždy nutné posoudit individuálně podle věku dítěte, destinace a termínu odjezdu.
“MMR”, “hexa” – co to vlastně je? Hexavakcína je kombinovaná vakcína, která, jak název napovídá, poskytuje ochranu proti šesti onemocněními. Jde o záškrt, tetanus, černý kašel, dětskou obrnu, virovou hepatitidu B a hemofilové nákazy typu B.

V běžném schématu se u donošených dětí podávají tři dávky. V pozdějším věku následuje další přeočkování proti některým z těchto onemocnění, a to proti záškrtu, tetanu a černému kašli i proti dětské obrně. U dospělých je důležité hlídat si především termín přeočkování proti tetanu. Interval je obvykle 10—15 let a přeočkování lze spojit také s ochranou proti záškrtu, černému kašli, případně poliomyelitidě v rámci kombinované vakcíny. To je vhodné zejména tehdy, pokud plánujeme vycestovat do oblastí, kde se tato onemocnění vyskytují.

MMR vakcíny poskytují ochranu proti spalničkám, příušnicím a zarděnkám. O spalničkách a zarděnkách jsem již dříve psaly v našem článku o “dětských nemocech” zde.

Jaká další očkování se mohou hodit?

Existuje několik běžně dostupných vakcín, které mohou být užitečné doma i na cestách.
Jednou z nich je vakcína proti pneumokokům. Původcem onemocnění je bakterie Streptococcus pneumoniae, u níž existuje velké množství různých sérotypů. K přenosu dochází zejména kapénkami, například při kašlání.

Cestování může představovat vyšší riziko nákazy — například kvůli kontaktu s větším množstvím lidí nebo pobytu v klimatizovaných prostorách. Očkování může proběhnout již v kojeneckém věku a vakcínu lze podat současně s jinou vakcínou například s první dávkou hexavakcíny.

V kojeneckém věku lze rovněž zahájit očkování proti invazivnímu meningokokovému onemocnění typu B. Ve druhém roce života je možné očkování proti meningokokům skupin A, C, W a Y. Původcem onemocnění je Neisseria meningitidis. Vyšší výskyt tohoto onemocnění je zaznamenán například v oblasti subsaharské Afriky. Ohroženi mohou být také poutníci do Mekky. Je důležité meningokoková onemocnění nepodceňovat. Mohou mít rychlý až fatální průběh nebo způsobit celoživotní následky.

Rotavirové vakcíny mohou pomoci v prevenci rotavirových gastroenteritid. Při cestování, obzvláště v horkém podnebí může být vyšší riziko dehydratace —  zejména pokud se pohybujeme v oblastech s hůře dostupnou zdravotní péčí. Očkování je možné od 6. týdne a je nutné jej dokončit do 24. resp. 32. týdne věku dítěte. Podávají se dvě nebo tři dávky podle zvoleného typu vakcíny. Toto očkování je možné pouze v úzkém věkovém okně v kojeneckém věku, proto se nejedná o vakcínu, kterou by bylo možné běžně doplnit těsně před cestou u starších dětí.

Hepatitida A se může vyskytovat nejen v zahraničí, ale i v České republice; v letech 2025–2026 byl v ČR zaznamenán zvýšený výskyt. Pro cestující děti (ale i dospělé) jde rozhodně o vhodné očkování. Podává se dětem od 1 roku věku ve dvoudávkovém schématu. Druhý dávka se podává s odstupem podle použité vakcíny, obvykle nejdříve za 6 měsíců. Někdy se o hepatitidě A mluví jako o “nemoci špinavých rukou”. Právě proto se může snadno šířit v dětských kolektivech, kde je důsledná hygiena velkou výzvou.

Co ještě zvážit?

Za zmínku stojí očkování proti klíšťové encefalitidě. Podle období, ve kterém cestujeme, může být vhodné zvážit také vakcínu proti chřipce a covidu-19.

Pokud dítě ještě neprodělalo plané neštovice, může očkování pomoci předejít těžkému průběhu nebo komplikacím —  zejména pokud cestujeme do oblastí teplého klimatu, horších hygienických podmínek nebo s hůře dostupnou zdravotní péčí.

Většinu očkování využijeme nejen při cestování, ale i v běžném životě. Pokud tedy zvažujeme očkování malých dětí, je vhodné vzít v úvahu také náš životní styl a to, zda budeme chtít s dětmi pravidelně cestovat.

Příště se podíváme na očkování proti žluté zimnici, horečce dengue a japonské encefalitidě.

Každá cesta i každý malý cestovatel jsou trochu jiní. Doporučení k očkování proto vždy závisí na konkrétní destinaci, délce a typu pobytu, věku dítěte i jeho zdravotním stavu. Protože se podmínky a doporučení mohou v čase měnit, je vhodné plán očkování před cestou konzultovat s lékařem nebo centrem cestovní medicíny. 

The post Očkování na cesty appeared first on Lékárnice maminky.

Co se děje s imunitou v těhotenství?

Imunitní systém prochází řadou změn, jejichž cílem je ochránit matku i dítě a zároveň zabránit nepříznivé imunitní reakci proti plodu.
Imunitní tolerance vůči plodu je podmínkou zdravého těhotenství. Dochází ke komplexním adaptivním změnám, které však na druhé straně mohou vést také k závažnějšímu průběhu některých infekčních onemocnění.

Těhotenství je rovněž obdobím hormonálních změn – mění se hladiny progesteronu a estrogenu. Tyto hormonální vlivy se promítají i do mateřské imunitní odpovědi. Dochází ke změnám v zastoupení T-lymfocytů (jsou součástí specifického imunitního systému, roli hrají při reakci organismu na infekci) a kolísá rovnováha mezi prozánětlivými a protizánětlivými reakcemi.
Během těhotenství se zvyšují i další nároky na organismus – roste srdeční výdej, ventilační potřeba a zároveň se snižuje funkční reziduální kapacita plic.

Ačkoliv mají těhotné ženy obecně stejnou schopnost vytvořit imunitní odpověď jako netěhotné, kombinace uvedených změn může vést k závažnějšímu průběhu některých infekcí, například chřipky. Studie ukazují zvýšenou potřebu hospitalizace a intenzivní péče u těhotných žen s některými infekčními onemocněními.

Očkování v těhotenství

Očkování v těhotenství chrání nejen matku před těžkým průběhem onemocnění, ale poskytuje ochranu také miminku. Protilátky (imunoglobuliny) jsou důležitou součástí imunitního systému a hrají zásadní roli v přenosu imunity z matky na plod.

Imunoglobulin G (IgG) je klíčový pro systémovou ochranu a dokáže přecházet přes placentu. K největšímu přenosu protilátek dochází ve třetím trimestru těhotenství. Proto jsou některá očkování doporučována právě v tomto období. Ochrana proti závažnému průběhu onemocnění pak u dítěte přetrvává ještě několik měsíců po narození – tedy v období nejvyššího rizika komplikací, kdy zároveň ještě nemůže být samo očkováno.

Sekreční imunoglobulin A (IgA) je uvolňován do mateřského mléka. Tyto protilátky neputují do krevního oběhu dítěte, ale působí lokálně na sliznicích, v hltanu i dalších částech trávicí soustavy. Tato ochrana je však lokalizovaná a dočasná a musí být neustále doplňovaná kojením. Přítomnost specifických IgA protilátek se u různých očkování liší.

Jaká očkování jsou během těhotenství doporučovaná?

Černý kašel

Černý kašel je infekční onemocnění způsobené bakterií Bordetella pertussis. Přestože se rutinně očkuje v dětství, onemocnění se stále vyskytuje. Nejohroženější skupinu představují kojenci do 2 měsíců věku, kteří ještě nemohou být sami očkováni.

Dříve se uvažovalo o tzv. „cocoon strategii“, kdy se očkovali blízcí dítěte (kteří ve většině případů představovali zdroj nákazy). Tato strategie se ale ukázala jako málo účinná a nákladově méně efektivní.

Při očkování těhotných se podává kombinovaná vakcína proti černému kašli, tetanu a záškrtu. Očkování je možné při každém těhotenství. Cílem je především chránit dítě v prvních měsících života.

Za nejvhodnější se považuje očkování mezi 27. a 36. týdnem těhotenství. Toto načasování maximalizuje mateřskou protilátkovou odpověď i pasivní přenos protilátek na plod. U kojenců přetrvávají protilátky minimálně 2–3 měsíce. Byla prokázána i přítomnost IgA protilátek v mateřském mléce až 8 týdnů po porodu.

Jak již bylo zmíněno, očkuje se kombinovanou vakcínu, která chrání matku a během prvních měsíců života i novorozence rovněž proti tetanu. Program očkování v těhotenství proti tetanu byl jedním z prvních velkých iniciativ očkování matek. Zaznamenal velký úspěch a podobné programy jsou stále velmi důležité především v zemích s vysokým výskytem tetanu v prevenci onemocnění novorozenců.

Chřipka

Očkování proti chřipce je těhotným doporučováno z několika důvodů. Těhotné ženy představují z hlediska průběhu chřipky rizikovou skupinu – může docházet k závažnějšímu průběhu onemocnění a některé studie popisují také zvýšené riziko komplikací, například předčasného porodu.

Očkování zároveň chrání novorozence po porodu, a to přibližně do věku 6 měsíců. Právě u takto malých kojenců je riziko komplikací či hospitalizace kvůli chřipce výrazně vyšší.

Očkování může proběhnout v jakémkoliv trimestru těhotenství. Vzhledem k sezónnímu výskytu se doporučuje zejména na podzim (obvykle říjen–prosinec).

K vakcinaci se používají inaktivované chřipkové vakcíny, které jsou v těhotenství bezpečné. Živá oslabená chřipková vakcína je v těhotenství kontraindikována.

COVID-19

COVID-19 je další infekční onemocnění, u kterého je těhotenství spojeno se zvýšeným rizikem těžšího průběhu. Riziko souvisí jak s fyziologickými změnami (např. snížení plicní kapacity vlivem růstu dělohy), tak s odlišnou imunitní odpovědí.

Těhotným ženám se doporučuje očkování proti COVID-19. Očkování může proběhnout v kterémkoliv trimestru; načasování se řídí zejména aktuální epidemiologickou situací a doporučeními odborných společností.

Očkování poskytuje ochranu nejen očkované ženě, ale i miminku během prvních měsíců po porodu.

RSV

Respirační syncytiální virus (RSV) je častým původcem respiračních onemocnění, zejména v zimních měsících, a významnou příčinou zánětů dolních cest dýchacích u kojenců.

Prevenci těžšího průběhu onemocnění lze zajistit také očkováním v těhotenství, pokud již matka v minulosti tuto vakcínu neobdržela. Obvykle se doporučuje aplikace mezi 28. a 36. týdnem těhotenství u žen s termínem porodu v období RSV sezóny (zhruba září až březen; konkrétní doporučení se mohou mírně lišit). Toto očkování snižuje riziko výskytu nebo závažného průběhu infekcí vyvolaných RSV u kojenců až 6 měsíců po narození. Účinnost je nejvyšší během první měsíce a časem postupně klesá.

Současně s vakcínou proti RSV je možné podat i další očkovací látky. Některá doporučení však preferují přibližně dvoutýdenní odstup od očkování proti černému kašli. Důležitý je výběr vakcíny, která je schválena pro použití v těhotenství.

Pokud neproběhne očkování během těhotenství, může být využito tzv. pasivní imunizace – podání monoklonální protilátky nirsevimab přímo dítěti. Podává se kojenci před nebo během sezony výskytu RSV. Pokud se dítě narodí během sezony výskytu onemocnění, doporučuje se její podání ještě před propuštěním z novorozeneckého oddělení.

Pokud byla matka během těhotenství očkovaná, imunizace dítěte se doporučuje jen ve velmi specifických případech (například narození dítěte dříve než ve 30. týdnu).

Před druhou sezonou výskytu RSV se imunizace protilátkou nirsevimab doporučuje dětem mladším dvou let, které mají rizikové faktory pro těžký průběh infekce způsobené RSV (děti se závažným onemocněním onemocněním dýchacích cest, vrozenou srdeční vadou, poruchou imunity nebo neuromuskulární onemocněním). Podání před druhou sezonou může proběhnout bez ohledu na to, zda proběhlo očkování těhotenství nebo aplikace monoklonální protilátky předešlou sezonu.

A co jiná očkování?

U mnoha očkovacích látek nejsou dostupná dostatečná data o bezpečnosti jejich podání během těhotenství. Proto se k posouzení jejich aplikace přistupuje individuálně po důkladném posouzení možných přínosů a rizik daného očkování.

Které vakcíny se v těhotenství nedoporučují?

Jedná se zejména o vakcíny, které obsahují oslabený, ale živý virus a představují tak teoretické riziko pro miminko. Jedná se například o vakcínu proti spalničkám, příušnicím a zarděnkám.

Jak se rozhodnout?

Těhotenství představuje krásné, ale zároveň křehké období. Obavy o bezpečnost vakcín a snaha neohrozit miminko mohou vést k váhání nad očkováním. Část očkování cílí především na ochranu matky před těžším průběhem onemocnění, zároveň ale významně chrání i novorozence v prvních měsících života.

Často se vyskytují obavy, zda očkování nezvyšuje riziko spontánního potratu, předčasného porodu, výskytu vrozených vad nebo nízké porodní hmotnosti miminka. Tato rizika byla sledována v několika studiích a jsou i nadále zkoumána. Některá očkování mají dlouhou tradici a těhotným se aplikují již desítky let (například očkování proti chřipce). U novějších vakcín (proti RSV) jsou účinky a rizika nadále vyhodnocována i během jejich používání v rámci tzv. postregistračního sledování. Očkování, která jsou zmíněna v tomto článku, jsou v těhotenství doporučovaná i Českou vakcinologickou společností jako bezpečná pro těhotnou ženu, průběh těhotenství i pro plod. Důležité je si uvědomit, že i v těchto ohledech mohou být riziková právě onemocnění, proti kterým očkování chrání.

Jak se rozhodnout? Získat ověřené informace – o konkrétním onemocnění i o dané očkovací látce. Pomoci může zdravotník, kterému důvěřujete – praktický lékař, gynekolog či pediatr. S prosbou o informace se můžete obrátit i na svého lékárníka.

Zdroje

Ayouni I, et al. Acceptance and uptake of vaccines against tetanus, influenza, pertussis, and COVID-19 among pregnant and postpartum women in low- and middle-income countries: a systematic review and meta-analysis protocol. Systematic Reviews. 2024; 13:227.

Egloff C, et al. Causes and consequences of fever during pregnancy: A retrospective study in a gynaecological emergency department. Journal of Gynecology Obstetrics and Human Reproduction. 2020; 49: 101899.

Centers for Disease Control and Prevention (CDC). Guidelines for Vaccinating Pregnant Women. (Zdroje dokumentu odkazují na publikace MMWR a webové stránky CDC.)

Zerbo O, et al. Individual and Neighborhood Factors Associated With Failure to Vaccinate Against Influenza During Pregnancy. American Journal of Epidemiology. 2020; 189(11).

Clark DRet al. Influenza or Meningococcal Immunization During Pregnancy and Mortality in Women and Infants: A Pooled Analysis of Randomized Controlled Trials. The Pediatric Infectious Disease Journal. 2020; 39(7): 641–648. DOI: 10.1097/INF.0000000000002629.

Etti M et al. Maternal vaccination: a review of current evidence and recommendations. American Journal of Obstetrics and Gynecology. 2022; 226(4): 459–474. DOI: 10.1016/j.ajog.2021.10.041.

Kurasawa K. Maternal vaccination—current status, challenges, and opportunities. Journal of Obstetrics and Gynaecology Research. 2022;

Mertz Det al. Pregnancy as a risk factor for severe influenza infection: an individual participant data meta-analysis. BMC Infectious Diseases. 2019; 19(1): 683.

Chmel R. Farmakoterapie v těhotenství – snaha o hledání rovnováhy. Medicína pro praxi. 2025; 22(1): 44-47.

Pernicová E. Přehled problematiky očkování dospělých pro praxi. Medicína pro praxi. 2024; 21(4): 200-207.

Česká vakcinologická společnost ČLS JEP. Doporučení České vakcinologické společnosti pro očkování v těhotenství. Vakcinace.eu. Datum schválení 9. 12. 2024.

Gangi R,et al. What to Expect from COVID-19 and from COVID-19 Vaccine for Expecting or Lactating Women. Pediatric Reports. 2022; 14: 262–275.

Dražan D. Očkování těhotných žen proti chřipce. Medicína pro praxi. 2012; 9(2): 62–63.

Krausová J, Kosina P, Smetana J. Očkování u dospělých – obecné principy. Medicína pro praxi. 2013; 10(4): 142–145.

The post Očkování v těhotenství appeared first on Lékárnice maminky.

V posledním článku této série si vyvrátíme nejčastější i méně známé omyly.

Mýtus 1: „PPP mají jen vyhublé dospívající dívky.“

Poruchy příjmu potravy se mohou v různých podobách objevit u všech – u žen i mužů, dívek i chlapců. Představa, že jde výhradně o onemocnění dospívajících dívek, může oddálit jeho rozpoznání a tím i zahájení léčby u méně typických skupin, například chlapců.

Vodítkem přitom nemusí být výrazná štíhlost či vyhublost – ta může signalizovat i jiné zdravotní problémy. Naopak některé poruchy příjmu potravy jako bulimie, mohou z hlediska hmotnosti probíhat skrytě, bez nápadného úbytku váhy

Mýtus 2: „PPP je jen snaha zhubnout.“

Na začátku může být dieta nebo snaha o zdravější životní styl. Postupně se ale nemoc rozvine – nemocní vnímají své tělo zkresleně, trpí úzkostmi a často se u nich projevuje perfekcionismus. Nejde tedy o rozmar či povrchní touhu po štíhlosti. Poruchy příjmu potravy představují závažná psychická onemocnění.

Mýtus 3: „Stačí se pořádně najíst a problém je vyřešen.“

Samotný návrat k jídlu nestačí – a rozhodně to není jednoduché. Pacientům obvykle chybí náhled na nemoc i reálné vnímání vlastního těla. Léčba vyžaduje čas, trpělivost a zapojení více odborníků – psychoterapie, nutriční terapie a podpora rodiny jsou její nezbytnou součástí.

Mýtus 4: „PPP jsou jen o jídle.“

Změna vztahu k jídlu je pro okolí nejviditelnější symptom, ale skutečné příčiny sahají mnohem hlouběji – do psychiky, vztahů, prožitého traumatu i vlivu společnosti a vrstevníků.

Mýtus 5: „Stačí mít pevnou vůli.“

Nejde o nedostatek sebekontroly. Naopak – lidé s mentální anorexií často vykazují extrémní sebekontrolu a přísnost k sobě samým. U pacientů s mentální bulimií se ztráta kontroly projevuje záchvaty přejídání.

Pacienti si obvykle neuvědomují svou vyhublost a mají pocit, že musí dál hubnout. Pro ně „pevná vůle“ znamená nejíst. Pokud budeme PPP vnímat jako selhání, nemocným nepomůžeme – nátlak ani výčitky nejsou řešením.

Mýtus 6: „PPP zmizí úplně a už se nikdy nevrátí.“

Poruchy příjmu potravy lze úspěšně léčit, ale patří k onemocněním s rizikem relapsu, tedy návratu nemoci. I po úspěšné terapii je vhodné dlouhodobé sledování. Spouštěčem mohou být náročné životní situace, proto pomáhá celoživotní péče o psychickou pohodu. Někteří pacienti zůstávají po zbytek života citlivější na svůj tělesný obraz.

Mýtus 7: „Když pacient přibere, je vyléčený.“

Znovuzískání zdravé hmotnosti rozhodně představuje důležitý krok, ale pokud se neřeší i psychické potíže, je riziko návratu nemoci vysoké.

Mýtus 8: „Při léčbě stačí rychle navýšit jídlo, tělo si poradí.“

Zvýšení příjmu potravy u podvyživených pacientů musí probíhat postupně a pod dohledem odborníků. Náhlé přidání jídla může totiž vyvolat závažnou komplikaci – tzv. refeeding syndrom. Ten vzniká při rychlé realimentaci (obnovení normální výživy) po delším hladovění. Dochází k prudké změně iontů (zejména draslíku, hořčíku, fosfátu). Vzniklý nerovnovážný stav může způsobit změny psychického stavu, vážné srdeční arytmie až srdeční selhání.

Mýtus 9: „PPP se týkají jen bohatých a mediálně ovlivněných rodin.“

Poruchy příjmu potravy se vyskytují napříč socioekonomickými skupinami. Nejde o „rozmar instagramové generace“ ani o problém „dětí z dobrých rodin“. Rizikové faktory, jako například prožité trauma, úzkosti či rodinné napětí, se mohou týkat kohokoliv.

Mýty o poruchách příjmu potravy jsou nebezpečné – mohou oddálit rozpoznání onemocnění, zkomplikovat léčbu a přispívat ke stigmatizaci nemocných.

Pokud máte pochybnosti nebo podezření na poruchu příjmu potravy, obraťte se na odborníka. „Rady“ z internetu nestačí – a mohou spíše uškodit.

The post Mýty o poruchách příjmu potravy – proč jim nevěřit a v čem jsou nebezpečné appeared first on Lékárnice maminky.

Mohou poruchou příjmu potravy potravy i malé děti?

Ano, i když nejde o častý jev. U kojenců a menších dětí se setkáváme s odlišnými projevy – odmítáním potravy, nadměrnou vybíravostí v jídle nebo celkově narušeným vztahem k jídlu. Naopak může docházet i ke zvýšené potřebě jíst – potrava pak slouží jako náhrada za uspokojení jiných potřeb, ve kterých dítě strádá.

Tyto potíže mohou souviset s vývojovými nebo psychickými obtížemi. Pokud dítě v důsledku nedostatečné výživy nepřibývá na váze a byly vyloučeny možné organické příčiny, je třeba hledat původ problémů také v chování dítěte. Svou roli může hrát i přístup rodičů, zejména pokud jsou méně citliví k signálům dítěte. To bývá někdy pozorováno například u nedonošených dětí, které byly po narození delší dobu odloučeny od rodičů a krmeny sondou.

Důležitá je včasná detekce, nejčastěji pediatrem, aby mohlo co nejdříve dojít k úpravě stravovacích návyků. Vhodné je sledovat nejen chování dítěte, ale i rodičů a celé rodinného zázemí.

Projevují se poruchy příjmu potravy také u chlapců a mužů?

Ačkoli většinu pacientů tvoří ženy a dívky, chlapci a muži představují méně než 10 % nemocných. Jejich počet však stoupá.

Mírně odlišné mohou být i projevy. Muži se často soustředí na ideál „dokonalé postavy“ spíše než na samotnou štíhlost. V praxi se to projevuje nadměrným cvičením a posilováním. Nebezpečí spočívá v tom, že u mužů okolí poruchu příjmu potravy obvykle nepředpokládá. Jejich chování bývá naopak vnímáno jako součást zdravého životního stylu nebo zvyšování sportovní výkonnosti.

Jak vypadají poruchy příjmu potravy u dospělých?

Někdy PPP přetrvávají z období dospívání, jindy se znovu objevují dříve potlačené potíže. Spouštěčem mohou být různé životní krize a náročné situace – rozvod, ztráta zaměstnání nebo období po porodu.

PPP se mohou rozvinout i nově, zejména v profesích, kde je kladen důraz na vzhled a tělesné proporce – například v modelingu, tanci nebo vrcholovém sportu.

Objevují se poruchy příjmu potravy i ve stáří?

U seniorů hovoříme spíše o poruchách výživy. S věkem se často mění stravovací návyky, a to vlivem mnoha faktorů. K nejčastějším příčinám podvýživy ve stáří patří ztráta chrupu, onemocnění slinných žláz, potíže v dutině ústní, jícnu i dalších částech trávicího traktu. Významnou roli hrají také psychické poruchy, jako je deprese či demence, omezená hybnost a samozřejmě i socioekonomické podmínky.

Důsledkem podvýživy bývá oslabení imunity, ztížené hojení ran, vyšší riziko infekcí a celkově zvýšená úmrtnost. Proto je důležité všímat si změn v jídelníčku i u starších lidí a aktivně je řešit.

Co si z toho odnést?

Poruchy příjmu potravy nejsou výsadou dospívajících dívek. Mohou postihnout batole, dospělého i seniora. Někdy se rozvíjejí samostatně, jindy v kombinaci s jinými nemocemi. Vždy je zásadní včasný záchyt, zapojení více specialistů a podpora blízkého okolí.

Zdroje 

Emmerová I. Poruchy príjmu potravy u detí a mládeže a možnosti preventívneho pôsobenia. Pediatr. praxi. 2019;20(1):24-26. doi: 10.36290/ped.2019.005.
Sobotková D, Dittrichová J. Psychický vývoj kojenců a batolat: vývojové problémy a poruchy v raném věku – I. Pediatr. praxi. 2013;14(3):167-169.
Forejt M. Mentální anorexie u chlapce staršího školního věku. Psychiatr. praxi. 2022;23(2):117-120.
Krch F. Poruchy příjmu potravy. Psychiatr. praxi. 2017;18(E-verze 1/17).
Kubešová H, Weber P. Poruchy příjmu potravy ve stáří. Interní Med. 2008;10(1):64–68.
Jurašková B, Hrnčiariková D, Holmerová I, Kalvach Z. Poruchy výživy ve stáří. Med. praxi. 2007;4(11):443-446.

The post Poruchy příjmu potravy – problém nejen dospívajících dívek appeared first on Lékárnice maminky.

Co je mentální bulimie a čím je nebezpečná?

Mentální bulimie je charakterizována epizodami přejídání, které následuje tzv. kompenzační chování – nejčastěji vyvolané zvracení nebo užívání projímadel. Podobně jako u anorexie nemocní věnují nadměrnou pozornost váze a vzhledu. Touha po štíhlosti vede k restrikci příjmu potravy, ale nemocní „ztrácejí kontrolu“ a opakovaně prožívají záchvaty přejídání. Po nich přichází pocity studu, viny či beznaděje – a snaha „vykompenzovat“ jídlo zvracením. Tak se dostávají do začarovaného kruhu, ze kterého je těžké vystoupit.

Může bulimie uniknout pozornosti okolí?

Ano. Bulimie se může objevit u pacientů s normální váhou, nadváhou i podváhou, a proto snadno uniká pozornosti okolí a snadno zůstává skrytá. Poruchy příjmu potravy se navíc mohou přelévat jedna v druhou – část nemocných s anorexií se postupně začne přejídat. Uvádí se, že většina nemocných s bulimií má za sebou období anorexie nebo drastických diet.

Co je binge eating a jak se liší od bulimie?

Setkat se můžeme i s pojmem binge eating. Jde o epizody záchvatovitého přejídání, které nejsou následovány kompenzačními mechanismy. Na rozdíl od bulimie po něm tedy nenásleduje zvracení nebo užívání projímadel. Tento stav často vede ke zdravotním komplikacím, především k obezitě, diabetu 2. typu nebo hypertenzi.

Jak bulimii poznat?

Zpočátku si můžeme povšimnout změn ve stravovacích návycích, nerovnoměrných porcí jídla, častých návštěv toalety po jídle nebo vyhýbání se společnému jídlu. Zvracení postupně poškozuje chrup, vede k narušení zubní skloviny a zvýšené kazivosti. Přidávají se chronické bolesti krku a žaludku. Hmotnost nemusí být nápadně nízká, ale může kolísat. Typické je tajnůstkářství a pocity studu, které nemocní prožívají.

Jaká rizika a komplikace bulimie přináší?

Komplikace bulimie jsou závažné. V důsledku zvracení a zneužívání projímadel dochází k poruchám vnitřního prostředí organismu. Nemocní ztrácejí tekutiny i minerály, objevuje se například dehydratace a hypokalémie, tedy nízká hladina draslíku, která může vést k poruchám srdečního rytmu. Zvracení rovněž způsobuje zvětšení příušních žláz. Na psychické úrovni se často objevuje deprese, sociální izolace, sebepoškozování a někdy i pokusy o sebevraždu. Někteří pacienti s mentální bulimií trpí zároveň bipolární afektivní poruchou.

Jak souvisí bulimie se závislostmi?

Bulimie se u části pacientů pojí i se závislostmi. Zpočátku se jedná o závislost na projímadlech v rámci kompenzační strategie, riziko ale představují i alkohol, nikotin, psychoaktivní látky či některé léky. Uvádí se například tramadol, který je předepisován k léčbě bolesti, avšak pacienti ho mohou zneužívat pro jeho vliv na emoce, snížení chuť k jídlu a tlumení nutkání k přejídání.

Co znamená pojem diabulimie?

Zvláštní kapitolu představuje tzv. diabulimie, která se týká pacientů s diabetem 1. typu. Tito mladí lidé věnují jídlu velkou pozornost, protože stravovací režim je nedílnou součástí jejich léčby. To však může představovat rizikový faktor pro rozvoj poruch příjmu potravy. Nejčastěji se setkáváme s manipulací s dávkami inzulinu. Nemocní je záměrně snižují nebo vynechávají, což vede k vylučování glukózy močí a následnému hubnutí. Tento mechanismus se někdy přirovnává k očistným strategiím bulimiků, jako je zvracení nebo užívání projímadel. Proto vznikl termín diabulimie.

I když některé studie dokládají podobný výskyt poruch příjmu potravy u diabetiků a zdravých vrstevníků, doporučuje se u mladých diabetiků 1. typu provádět screening rizika těchto onemocnění.

Jak se bulimie léčí?

Léčba bulimie, podobně jako u anorexie, vyžaduje multidisciplinární přístup. Zapojení psychiatra a psychologa je nezbytné, často se využívá kognitivně-behaviorální terapie a rodinná terapie. Nutriční terapeut pomáhá nastavit správný a pravidelný jídelníček a pracovat s vnímáním hladu a sytosti.

V léčbě se uplatňuje také farmakoterapie – zejména antidepresiva, typicky fluoxetin, a to obvykle ve vyšších dávkách. Některým léčivům se naopak vyhýbáme, protože by mohla přispívat k návratu bulimického chování.

Stejně jako u jiných PPP je nezastupitelná podpora rodiny. Nátlak ani vyčítání nepomáhají, naopak otevřená komunikace a poskytnutí opory mohou být zásadní pro uzdravení.

Proč bulimii nepodceňovat?

Bulimie bývá často skrytá a projevy, které mohou na první pohled působit banálně, se nevyplácí přehlížet. Noční přejídání nebo „nevinné“ držení diet může být prvním signálem vážné nemoci. Čím dříve se vyhledá odborná pomoc, tím snazší je léčba a tím menší riziko dalších komplikací či závislosti.

Zdroje:

Krch F. Poruchy příjmu potravy. Psychiatr. praxi. 2017;18(E-verze 1/17).
Koutek J, Kocourková J. Poruchy příjmu potravy – spolupráce psychiatra s pediatrem a gynekologem. Psychiatr. praxi. 2015;16(1):11-13.
Meisnerová E. Poruchy příjmu potravy z pohledu internisty. Interní Med. 2013;15(8-9):266-268.
Stárková L. Riziko smrti a zákeřných komplikací u poruch příjmu potravy. Pediatr. praxi. 2009;10(5):299-304.
Theiner P. Léčba deprese u pacientů s poruchou příjmu potravy. Psychiatr. praxi. 2011;12(3):105-107.
Holanová P, Sekot M, Papežová H. Závislost na tramadolu u pacientek s poruchou příjmu potravy. Psychiatr. praxi. 2013;14(4):167-168.
Sikorová L, Valiašková T. Screening rizika poruch příjmu potravy u dospívajících dívek s diabetem. Pediatr. praxi. 2020;21(6):440-442. doi: 10.36290/ped.2020.093.
Hrachovinová T. Poruchy příjmu potravy u dospívajících dívek s diabetem I. typu. Psychiatr. praxi. 2002;3(1):25-28.
Hrachovinová T. Výběr jídla mladých žen ve vztahu k onemocnění diabetes mellitus 1. typu a poruchou příjmu potravy. Interní Med. 2004;6(3):151-154.

The post Bulimie – Když se z jídla stane past: jak se dostat ze začarovaného kruhu appeared first on Lékárnice maminky.

Co je mentální anorexie a proč je nebezpečná?

Mentální anorexie je psychické onemocnění, které výrazně ovlivňuje tělo i mysl. Projevuje se úmyslným omezováním výživy a následným hubnutím. Typické jsou strach z tloušťky a narušené vnímání vlastního těla. Často chybí náhled na nemoc – i přes výraznou podvýživu má pacient pocit, že by měl dále hubnout. Váze a vzhledu je věnována nadměrná pozornost. Rizikovým faktorem může být i předchozí obezita či nadváha, onemocnění ale může vzniknout při jakékoli výchozí hmotnosti. Počáteční dietní režim může být dokonce okolím podporován, postupně se však stává stále přísnějším a bývá doprovázen nadměrným cvičením.

Jak poznat první příznaky anorexie? 

Na začátku se objevují změny jídelníčku. Nemocní často vyřazují některé skupiny potravin, i ty, které dříve běžně a rádi jedli. Zpočátku to může působit jako snaha o zdravější životní styl. Typické je pečlivé studování složení potravin a počítání kalorií každé porce.

Prvotní strategií bývá i vynechávání jídel a výmluvy typu „už jsem jedl/a“. Nemocní se vyhýbají společnému stolování – rodina tak ztrácí přehled o množství zkonzumovaného jídla. Často si začínají vařit sami, aby měli nad jídlem lepší kontrolu.

Omezený příjem potravy bývá doprovázen nadměrným cvičením, a to i při nemoci nebo únavě. Vzhled a váha získávají stále větší význam a jsou neustále kontrolovány.

Jak se nemoc projevuje v pokročilejší fázi?

Výrazný úbytek tělesné hmotnosti je nejtypičtějším znakem, který okolí zaznamená. U dívek bývá provázen vynecháním nebo úplnou ztrátou menstruace, u mladších pacientů se může zpomalit růst.

Nemocní bývají unavení, zimomřiví, mají zhoršenou kvalitu vlasů i nehtů, které se snadno lámou. Suchá kůže může být pokryta jemným ochlupením. Objevují se i trávicí potíže – bolesti břicha, zácpa.

Z psychologického hlediska se můžeme setkat s depresivním laděním, které může být dále spojeno se sebepoškozováním či sebevražednými pokusy. 

Pacientky mohou být úzkostné, stahují se ze svých sociálních kontaktů, mohou se tak dostat do izolace. Na druhou stranu vyhledávají komunity na sociálních sítích, kde se vzájemně podporují ve svém chování.

Mentální anorexii rozhodně nelze podceňovat – jde o závažné, život ohrožující onemocnění. Riziko představuje nejen podvýživa a metabolický rozvrat, ale i zvýšené nebezpečí sebevražedného chování.

Jak probíhá léčba? 

Prvním cílem léčby je stabilizace tělesného stavu – z hlediska výživy, hmotnosti a metabolických parametrů. Následuje práce s psychickými obtížemi a podpora návratu k běžnému životu. Léčba vyžaduje čas, trpělivost a komplexní, multidisciplinární přístup zahrnující více odborností:

Pediatr bývá prvním lékařem, který onemocnění zachytí. V rámci preventivních prohlídek kontroluje růst a vývoj. Může onemocnění zachytit, dále sledovat a monitorovat jeho komplikace.

Gynekolog se podílí na léčbě menstruačních poruch pacientek, které mohou vzniknout i před výraznou ztrátou hmotnosti a přetrvávat i po jejím navrácení.

Psychoterapie zaujímá klíčové místo – využívá se např. kognitivně-behaviorální terapie. Často je nutné řešit i další psychiatrické obtíže (deprese, úzkostné poruchy, obsedantně kompulzivní porucha či posttraumatická stresová porucha). Důležitou roli hraje i rodinná terapie, která může pomoci změnit komunikaci či odstranit zajeté nefunkční vzorce v rodině.

Nutriční terapeut pomáhá s nastavením individuálního jídelníčku a obnovou zdravých stravovacích návyků.

Farmakoterapie má podpůrnou roli – používají se antipsychotika, antidepresiva či stabilizátory nálady, samy o sobě ale PPP nevyléčí a jejich účinnost například u depresivních pacientů s mentální anorexií v akutním stadiu není vysoká.

Poruchy příjmu potravy zasahují celý organismus, proto se často do léčby zapojují i další specialisté.

Ambulantně, nebo v nemocnici?

O tom, zda proběhne léčba ambulantně, ve stacionáři nebo při hospitalizaci, rozhoduje závažnost stavu – těžká podváha, rozvinuté komplikace nebo sebevražedné myšlenky vyžadují intenzivnější péči.

Klíčovou roli hraje rodina a blízcí, jejich podpora je během léčby zásadní. I oni se učí, jak k nemoci přistupovat a jak o jídle mluvit.

Jaká je prognóza a co je dobré si uvědomit? 

Čím dříve je léčba zahájena, tím lepší bývá prognóza. I po vyléčení je ale nutné dlouhodobé sledování, protože existuje riziko návratu onemocnění.

Neexistuje „instantní“ léčba. Uzdravení vyžaduje čas a trpělivost. Vyčítáním či nucením nelze dosáhnout lepších výsledků – nejde o rozmar nebo výmysl, ale o závažnou nemoc. Navíc pacientům často chybí náhled na onemocnění a problém si nepřipouštějí. Proto je zásadní nestydět se a vyhledat odbornou pomoc – bez ní toto onemocnění zvládnout nelze.

Zdroje:

Krch F. Poruchy příjmu potravy. Psychiatr. praxi. 2017;18(E-verze 1/17).
Ulrichová M, Radvanský J, Koutek J. Tělesné složení u pacientek s mentální anorexií. Psychiatr. praxi. 2021;22(1):e9-15.
Forejt M. Mentální anorexie u chlapce staršího školního věku. Psychiatr. praxi. 2022;23(2):117-120.
Svatošová M. Úskalí v léčbě mentální anorexie u adolescentní pacientky v ambulanci a na akutním lůžku dětské psychiatrie. Pediatr. praxi. 2025;26(2):130-133. doi: 10.36290/ped.2025.025.
Koutek J, Kocourková J. Poruchy příjmu potravy – spolupráce psychiatra s pediatrem a gynekologem. Psychiatr. praxi. 2015;16(1):11-13.

The post Mentální anorexie – když se touha po štíhlosti vymkne kontrola appeared first on Lékárnice maminky.

I to mohou být první varovné signály. Poruchy příjmu potravy se vyvíjejí nenápadně, ale mohou mít závažné následky.

V lékárně se s poruchami příjmu potravy také setkáváme. Možná častěji, než by si mnozí mysleli. Setkáváme se s opakovaným vyžadováním laxativ, diuretik nebo přípravků na „čištění organismu“. Jindy se pacienti ptají na přípravky na hubnutí. A přestože jde o vážná onemocnění, ve společnosti kolem nich stále panuje velké tabu. Rodiče si často vůbec nepřipouštějí, že by se problém mohl týkat právě jejich dítěte.

Ismael Sánchez: https://www.pexels.com/cs-cz/foto/2282000/

Co jsou poruchy příjmu potravy a proč jsou nebezpečné?

Poruchy příjmu potravy (PPP) představují skupinu psychiatrických onemocnění charakterizovaných závažným a dlouhodobým narušením vztahu k jídlu, tělu a hmotnosti. Typickými projevy jsou patologické způsoby regulace tělesné hmotnosti, zkreslené vnímání vlastního těla a nevhodné stravovací návyky, které mohou vést k podvýživě i život ohrožujícím komplikacím.

Jaké typy poruch příjmu potravy známe?

Rozlišujeme na dva základní typy – mentální anorexii a mentální bulimie.

Anorexie je charakterizovaná záměrným omezováním příjmu potravy vedoucím k výrazné podvýživě. Projevuje výrazným hubnutím, přehnanou kontrolou jídla, nadměrným cvičením,  a u dívek často i ztrátou menstruace. Z dalších komplikací můžeme zmínit osteoporózu či srdeční arytmie.

Pro bulimii jsou typické opakující se záchvaty přejídání následované “kompenzačním chováním” – nejčastěji vyvoláním zvracení, někdy i zneužíváním laxativ (projímadel) či diuretik (léky zvyšující tvorbu a vylučování moči). Hmotnost přitom může zůstávat v normě. Kvůli zvracení však dochází k poškození chrupu a celého zažívacího traktu. Ke komplikacím dochází také v důsledku ztrát minerálů.

Setkat se můžeme rovněž s atypickými formami, které splňují jen některá kritéria uvedených nemocí.

Kdo je nejvíce ohrožen?

Údaje o prevalenci PPP se liší podle použité metodiky či sledovaného regionu. Celosvětově se uvádí, že 5,5-17,9 % mladých žen v průběhu dospívání trpělo PPP nebo mělo některé její příznaky. Skutečný výskyt však může být ještě vyšší – mnoho
případů zůstává neodhaleno či neléčeno. 

Nejčastěji se PPP týkají dívek a mladých žen. Muži a chlapci tvoří méně než 10 % nemocných, jejich podíl však v posledních letech roste. 

U děvčat jsou poruchy příjmu potravy spojeny především s velkým omezením energetického příjmu, u chlapců se častěji pojí s nadměrným fyzickým zatížením. 

První projevy onemocnění se nejčastěji objevují v období puberty. Tehdy jsou na dospívající kladeny vyšší nároky, probíhají hormonální změny, mění se proporce těla a množství tělesného tuku. Zvyšuje se také vliv vrstevníků či sociálních sítí.

Jak pandemie COVID-19 ovlivnila výskyt PPP?

Podle některých studií došlo k nárůstu počtu nemocných během pandemie COVID-19 a s ní souvisejících lockdownů. Svou roli hrálo omezení sociálního kontaktu, větší zaměření na vlastní tělo, ztráta běžného režimu a denního rytmu – pravidelného stravování, pohybu a volnočasových aktivit. Zároveň se zvýšil pocit nejistoty a stresu. Mnoho pacientů odkládalo návštěvy ambulancí, což mohlo vést k horšímu průběhu či pozdějšímu záchytu onemocnění.

Jaké faktory zvyšují riziko vzniku PPP?

Poruchy příjmu potravy nevznikají z jediného důvodu, obvykle se jedná o kombinaci biologických, psychologických, rodinných i sociokulturních vlivů.

Během dospívání dochází k hormonálním i dalším tělesným změnám, které mohou vést k nespokojenosti s vlastním vzhledem. Podle některých průzkumů není až 40 % dívek spokojeno se svým tělem a asi polovina z nich už někdy držela dietu. 

Riziko zvyšuje také sklon k depresi či úzkosti, pocity nedostatečnosti, nízké sebevědomí v kombinaci s vysokými nároky na sebe sama a perfekcionismem. U některých jedinců pozorujeme obsedantní rysy. To vše v období velkých fyzických změn omezuje schopnost s nimi zdravě pracovat a vyrovnat se s nimi. Bulimie pak bývá často spojována s impulzivitou či emoční labilitou.

Významnou roli hraje i rodinné prostředí – nadměrně kritické klima, problémy v komunikaci nebo konflikty v rodině. Rizikovým faktorem je také důraz na vzhled či štíhlost. Spokojenost se svým tělem může negativně ovlivnit i prožité trauma v dětství, například zneužívání.

Sociokulturní tlak v podobě médií a sociálních sítí, srovnávání se s vrstevníky a celospolečenský ideál krásy vytváří další nároky na domnělou nutnost dokonalého vzhledu. Tyto vlivy se mohou násobit i ve sportech či profesích, kde je kladen důraz na váhu a vzhled.

K tomu se přidávají různé životní události zvyšující míru stresu, jako je rozchod, nemoc v rodině či problémy ve škole a v práci – nebo již zmiňovaná izolace během pandemie.

U predisponovaného jedince, který je vystaven nekterým z těchto faktorů, může dojít k rozvoji poruchy příjmu potravy.

Jak rozpoznat první varovné signály?

Pro úspěšnou léčbu a snížení rizika závažných komplikací je klíčové včasné rozpoznání nemoci. To leží především v rukou rodičů, učitelů a pediatrů.

Na co se zaměřit? 

Prvními projevy bývá vynechávání či přeskakování jídel, zmenšování porcí a výmluvy (“už jsem jedla”). Nápadné mohou být náhlé změny ve stravovacích návycích – vyřazení některých skupin potravin z jídelníčku nebo odmítání dříve oblíbených jídel. 

Nemocní se někdy vyhýbají společnému stolování, připravují si jídlo sami, přehnaně hlídají kalorie a váží si porce. To vše často doprovází nadměrné sportování “za každou cenu”.

V pozdějších fázích dochází k výraznému úbytku hmotnosti nebo naopak ke kolísání váhy. U dívek se objevuje vynechání nebo úplná ztráta menstruace. Viditelné mohou být i tělesné změny: suchost kůže, zhoršená kvalita vlasů a nehtů. Přítomny bývají i známky opakovaného zvracení. Nemocní jsou často unavení, hůře se soustředí, mohou mít depresivní projevy. Není výjimkou sebepoškozování či sebevražedné myšlenky.

Kde hledat odbornou pomoc?

Prvním kontaktem bývá pediatr či praktický lékař. Pomoci může i školní psycholog. V České republice fungují také specializovaná centra pro pacienty s poruchami příjmu potravy, například Centrum Anabell, Centrum pro psychoterapii a výživu Anocen nebo nezisková organizace 3pe.

Neberme poruchy příjmu potravy jako selhání nás či našich dětí. Jedná o vážnou nemoc, kterou lze – a je třeba – léčit. Ačkoliv léčba není jednoduchá a vyžaduje multioborovou spolupráci, často je účinná a přináší výsledky.

V dalších dílech této série článků se podrobněji zaměříme na jednotlivé typy PPP a možnosti jejich léčby.

Zdroje

Krch F. Poruchy příjmu potravy. Psychiatr. praxi. 2017;18(E-verze 1/17).
Krch F. Poruchy příjmu potravy – rizikové faktory. Psychiatrie pro praxi. 2004;1.
Koutek J, Kocourková J. Poruchy příjmu potravy – spolupráce psychiatra s pediatrem a gynekologem. Psychiatr. praxi. 2015;16(1):11-13.
Koutek J, Kocourková J. Vliv koronavirové epidemie na vývoj a léčbu poruch příjmu potravy v dětském a adolescentním věku. Psychiatr. praxi. 2021;22(2):116-118. doi: 10.36290/psy.2021.023.
Emmerová I. Poruchy príjmu potravy u detí a mládeže a možnosti preventívneho pôsobenia. Pediatr. praxi. 2019;20(1):24-26. doi: 10.36290/ped.2019.005.
Stárková L. Riziko smrti a zákeřných komplikací u poruch příjmu potravy. Pediatr. praxi. 2009;10(5):299-304.
Ulrichová M, Radvanský J, Koutek J. Tělesné složení u pacientek s mentální anorexií. Psychiatr. praxi. 2021;22(1):e9-15.
Meisnerová E. Poruchy příjmu potravy z pohledu internisty. Interní Med. 2013;15(8-9):266-268.

The post Poruchy příjmu potravy – když jídlo ovládne život appeared first on Lékárnice maminky.