O poruchách příjmu potravy koluje mnoho polopravd a mýtů, které se snadno šíří na sociálních sítích nebo v diskusních fórech. Veřejnost tak získává zkreslenou představu o těchto vážných onemocněních. Pokud se s nimi následně setkáme ve svém okolí, může to vést k jejich pozdnímu rozpoznání a zkomplikovat samotnou léčbu. Zároveň takové předsudky nemocné ještě více stigmatizují.
V posledním článku této série si vyvrátíme nejčastější i méně známé omyly.
Mýtus 1: „PPP mají jen vyhublé dospívající dívky.“
Poruchy příjmu potravy se mohou v různých podobách objevit u všech – u žen i mužů, dívek i chlapců. Představa, že jde výhradně o onemocnění dospívajících dívek, může oddálit jeho rozpoznání a tím i zahájení léčby u méně typických skupin, například chlapců.
Vodítkem přitom nemusí být výrazná štíhlost či vyhublost – ta může signalizovat i jiné zdravotní problémy. Naopak některé poruchy příjmu potravy jako bulimie, mohou z hlediska hmotnosti probíhat skrytě, bez nápadného úbytku váhy
Mýtus 2: „PPP je jen snaha zhubnout.“
Na začátku může být dieta nebo snaha o zdravější životní styl. Postupně se ale nemoc rozvine – nemocní vnímají své tělo zkresleně, trpí úzkostmi a často se u nich projevuje perfekcionismus. Nejde tedy o rozmar či povrchní touhu po štíhlosti. Poruchy příjmu potravy představují závažná psychická onemocnění.
Mýtus 3: „Stačí se pořádně najíst a problém je vyřešen.“
Samotný návrat k jídlu nestačí – a rozhodně to není jednoduché. Pacientům obvykle chybí náhled na nemoc i reálné vnímání vlastního těla. Léčba vyžaduje čas, trpělivost a zapojení více odborníků – psychoterapie, nutriční terapie a podpora rodiny jsou její nezbytnou součástí.
Mýtus 4: „PPP jsou jen o jídle.“
Změna vztahu k jídlu je pro okolí nejviditelnější symptom, ale skutečné příčiny sahají mnohem hlouběji – do psychiky, vztahů, prožitého traumatu i vlivu společnosti a vrstevníků.
Mýtus 5: „Stačí mít pevnou vůli.“
Nejde o nedostatek sebekontroly. Naopak – lidé s mentální anorexií často vykazují extrémní sebekontrolu a přísnost k sobě samým. U pacientů s mentální bulimií se ztráta kontroly projevuje záchvaty přejídání.
Pacienti si obvykle neuvědomují svou vyhublost a mají pocit, že musí dál hubnout. Pro ně „pevná vůle“ znamená nejíst. Pokud budeme PPP vnímat jako selhání, nemocným nepomůžeme – nátlak ani výčitky nejsou řešením.
Mýtus 6: „PPP zmizí úplně a už se nikdy nevrátí.“
Poruchy příjmu potravy lze úspěšně léčit, ale patří k onemocněním s rizikem relapsu, tedy návratu nemoci. I po úspěšné terapii je vhodné dlouhodobé sledování. Spouštěčem mohou být náročné životní situace, proto pomáhá celoživotní péče o psychickou pohodu. Někteří pacienti zůstávají po zbytek života citlivější na svůj tělesný obraz.
Mýtus 7: „Když pacient přibere, je vyléčený.“
Znovuzískání zdravé hmotnosti rozhodně představuje důležitý krok, ale pokud se neřeší i psychické potíže, je riziko návratu nemoci vysoké.
Mýtus 8: „Při léčbě stačí rychle navýšit jídlo, tělo si poradí.“
Zvýšení příjmu potravy u podvyživených pacientů musí probíhat postupně a pod dohledem odborníků. Náhlé přidání jídla může totiž vyvolat závažnou komplikaci – tzv. refeeding syndrom. Ten vzniká při rychlé realimentaci (obnovení normální výživy) po delším hladovění. Dochází k prudké změně iontů (zejména draslíku, hořčíku, fosfátu). Vzniklý nerovnovážný stav může způsobit změny psychického stavu, vážné srdeční arytmie až srdeční selhání.
Mýtus 9: „PPP se týkají jen bohatých a mediálně ovlivněných rodin.“
Poruchy příjmu potravy se vyskytují napříč socioekonomickými skupinami. Nejde o „rozmar instagramové generace“ ani o problém „dětí z dobrých rodin“. Rizikové faktory, jako například prožité trauma, úzkosti či rodinné napětí, se mohou týkat kohokoliv.
Mýty o poruchách příjmu potravy jsou nebezpečné – mohou oddálit rozpoznání onemocnění, zkomplikovat léčbu a přispívat ke stigmatizaci nemocných.
Pokud máte pochybnosti nebo podezření na poruchu příjmu potravy, obraťte se na odborníka. „Rady“ z internetu nestačí – a mohou spíše uškodit.
